Strašák

11. 12. 2009
Autor: Radouane Hadj-Moussa
|
Komentářů: 0

Na jednom tropickém ostrově obýval nížinné pralesy a mokřady s hustým podrostem zvláštní druh tura s oválným trupem, krátkýma štíhlýma nohama a krátkým krkem. Dospělé kusy byly tmavě zbarvené, většinou tmavě hnědé až černé, mívaly však bílé nebo žlutavé ponožky nebo bílý půlměsíc pod hrdlem. Srst byla řídká s rovnými hrubými chlupy. Nejzvláštnější je ale způsob, jakým tento sympatický kopytnatec vyhynul. Pro místní domorodce bylo jeho maso obvzlášť ceněnou pochoutkou, dokonce prý mělo léčivé účinky a prodlužovalo život. Pokud si chtěli domorodci pochutnat na „kouzelném“ masu, nemuseli se chystat na dlouhý hon pralesem ani se obávat dlouhých ostrých zvířecích rohů, ani kopnutí jeho svalnatou nohou, dokonce ani nemuseli chystat luky a šípy. Jediné, co museli udělat, bylo tvora pořádně vystrašit.

Lov probíhal následujícím způsobem. Mladíci z vesnice vyrazili v rojnici do pralesa a hlukem se snažili tura donutit běžet směrem k jeho okraji. Pokud vše šlo, tak jak mělo, zvíře běželo až na okraj lesa, kde pro něj měli domorodci připraveno překvapení. Na mýtině postavili velkého asi čtyři metry vysokého strašáka z usušených palmových listů. Dva příslušníci kmene dlouhými tyčemi pohybovali strašákovými chapadly a tím ještě umocňovali hrůzostrašnost celé podívané. Ve chvíli, kdy zvíře strašidlo spatřilo, měli domorodci vyhráno. Za ním se ozýval hluk, který ho instinktivně hnal dopředu, ale před ním stálo strašné stvoření, které nikdy za svého poklidného života v mokřadech nevidělo. Zvíře zůstalo stát na místě paralizované strachem, neschopné se rozhodnout, kterým směrem se vydat. Pak už jen stačilo přehodit přes zvíře přešlapující na místě síť a… hostina mohla začít.

V místním jazyce se tomuto tvoru říkalo Membe Sokatokoto, což se dá volně přeložit jako „velké zvíře, které se bojí velkého strašáka“. Poslední exemplář zemřel v zajetí již v roce 1903.

Jediné foto z roku 1902 – zoologická zahrada Funafuti

Za posledních deset let se toho dost změnilo, většina z nás už neběhá pralesem hnána touhou objevit, co se skrývá v každém jeho zákoutí. Mnohem častěji nás žene hluk těch, co jsou za námi. A když se pak před námi nějaký velký strašák objeví, často přešlapujeme na místě. A přitom největší nebezpečí hrozí od lovců, kteří chtějí našeho strachu využít.

Na ostrově žije ještě jeden druh, vypadá skoro stejně jako ten, který domorodci vybili. Říkali mu Membe Sokatokoto Bebe Hutu, což se dá volně přeložit jako „velké zvíře, které se nebojí velkého strašáka, vždycky najde cestu a je hodně slyšet“. Když domorodci zjistili, že tohoto tvora nemají šanci ulovit, odjeli z ostrova neznámo kam a tam se věnují především sběru lesních plodin.

A tak nám všem, vážení přátelé, kolegové a klienti, přeji, aby nás v dalších letech hnala kupředu opět radost z objevování nových cest a aby nás žádný strašák nezastavil.

Radouane Hadj-Moussa
Creative Group Head
Leo Burnett Prague